Příliš smutná
Jsem příliš smutná na to abych mohla psát,
a jsem příliš hrdá a nechci si na smutek jen hrát.
Moc mě to bolí, nebýt s tebou tolik mnoho dní,
a jen čekat až bude slunce svobody nám zasvítí.
Je strašné tě vidět a přesto nemoci být s Tebou,
je to jako začarované něčí ošklivou kletbou.
Je mi z toho opravdu moc smutno a slzy tečou po líci,
nikdo to nezmění, smím si jen večer stěžovat měsíci.
Tak moc tě miluji a tak málo smím s Tebou být,
už nikdy nechci si o nikom a ničem krásném snít.
Strašně to bolí, opravdu bolí, prosím věřte mi ,
a nelze proti tomu bojovat žádnými zbraněmi.
Prostě srdce krvácí a oči pláčí dál
i Shakespeare tohle kdysi dávno již znal,
tu bolest co pálí, bolí, píchá, prostě mučí,
tak dlouho než nevypláču si do sucha své oči.
Jsme tak smutná , že snad srdce přetéká žalem,
však žal a smutek je inspirace mé králem.
Smutná jsme a proto tak moc píši dál ,
snad potom zmizí i můj krutý žal.
Snad jak tuž v peru vypíši tak utiším bolest svou.,
i když mám pocit, že žal je studnou bezednou.
Smutek mě pohlcuje stále víc a víc,
a mě veselého nenapadá vůbec nic.
Napadají mě jen smutné věci a smutné rýmy,
a vůbec žádné vtipy a veselé šprými.
Však jeden rým za druhým se z hlavy řítí,
a neustanou ani když večer měsíc svítí.
Stále smutná, stále smutné verše skládám
Tobě lásko jen Tobě je přečíst dávám.
Však za smutek svůj se ani trochu nestydím ,
a inspiraci v době zlé se vůbec nedivím.
Slova mi stále na jazyk tanou
nevím proč se mi to všechno honí hlavou.
nedokážu tomu zabránit a ani to zastavit,
neumím ve své inspiraci náhle polevit.
Až náhle potom přijde ten správný čas,
odložím papír a pero a papír a poslechnu ten hlas,
co mi velí : „ žít se musí tak žij dál !
i když nejsi bohatýr, hrdina ani král.
Prostě žij jak dosud žilas, chudá a svá,
život není špatný ani ty nebuď zlá.“
Tak se pokouším žít a lásku rozdávat,
a smutek svůj najevo nedávat.